Stručně řečeno po porážce III. turecké armády ruskými vojsky v bitvě u Šarikamiše v Arménii turecké velení obvinilo Armény z neúspěchu a dalo podnět »k odvetě«. Vojenské oddíly složené i z bývalých kriminálníků od května deportovaly Armény z východních oblastí do koncentračních táborů na jihu a při tom nemilosrdně vraždili nejen muže, ale i ženy a děti. Inteligenci jednoduše postříleli, kulturní památky nejstarší katolické církve nalézající se v Anatolii zničili. Zbylé Arménce, kteří přece jen přežili, vyhnali do syrské pouště, kde bez jídla a pití umírali v tisících. Jen málokterému Arménu se podařilo uniknout do některých zemí Blízkého východu nebo do Evropy.

Byl jsem v Jerevanu, navštívil muzeum Matendadaran s dvanácti tisíci starobylými arménskými rukopisy a texty, i Památník paměti genocidy. Dodnes ona genocida je velkým traumatem arménské společnosti. Vyprávěli mi o hrůzách, které stále ještě velmi ovlivňují arménskou společnost. Tam od Památníku je vidět nádherný profil Araratu, kde kdysi žili jejich předci, jenž je dnes turecký, byť podle jedné z rezolucí ještě předválečné Společnosti národů by některá východní území dnešního Turecka se měla vrátit Arménům. To, že o genocidu šlo, už prohlásilo více než dvacet zemí, například Rusko, Kanada, Francie, Švédsko, Litva, Polsko, Itálie, Řecko, Venezuela, Slovensko. Český zahraniční výbor už v loňském roce přijal podobné doporučení, vláda se však k jeho předložení sněmovně neodhodlala.

A Turecko? V zemi samotné jen vyslovení slovgenocida na Arménech je trestné. Platí jediný výklad: za Velké války docházelo k masakrům na všech stranách a na viníka za události z těchto let nelze jednoznačně ukázat. Turecko je dnes významný partner v plánech NATO, Spojené státy se proto nepokoušejí ho dráždit a i některé státy evropské zachovávají jakousi neutralitu. Přitom současné Turecko není tím osmanským, které si na Arménech řešilo svou zlobu. Jenže pro režim prezidenta Erdogana je nepřijatelné, aby jeho země otevírala v moderní době dlouhý seznam genocid, včetně holocaustu. Nešlo by totiž jen o podání ruky ke smíření s Armény, ale o možné otevření otázek náhrad a ztrát některých území, především hraničního Araratu, posvátné to hory právě Arménů.

V současné době, kdy na východě země hoří občanská válka Turků s Kurdy, kdy by si podle tajných plánů rádo Turecko přivlastnilo některé severní části Sýrie, kdy by chtělo co nejvíce využívat úspěchy Evropy a přitom se nevzdat dalších snah o omezení sekularismu a upevnění jistého stupně islámské totality, každý akt i ve směru minulosti, jenž je byť třeba zdánlivě negativní skvrnou na tváři Turecka, je nepřijatelný. A usmířit se tak se sousedy? K tomu je Erdoganův režim nesmiřitelný.

Divím se ovšem, že naše lidskoprávní organizace, které se tolik angažují v různých směrech, tentokrát, pokud jde o genocidu Arménů, mlčí. Nebo k tomu dostaly od svých sponzorů z USA takový pokyn?

Autor: Jaroslav Kojzar