Naopak po návratu ze své ukrajinské cesty, kde po boku následovníků nacionalistických vrahů z UPA, bojovníků Pravého sektoru, v Mariupoli navštívil »bojovou linii« s revoltujícími východními oblastmi, dokonce se nechal slyšet, že se budeme muset zamyslet nad dosavadní prezentací banderovců, tedy se snad jim i omluvit za vraždy volyňských Čechů, Poláků, Židů, Rusů a dalších Neukrajinců, a to nejen za války, ale i dlouho po ní. Tak se stal jediným politikem v zemích, které sousedí či sousedily s Ukrajinou, jenž banderovce ve skutečnosti rehabilitoval. Takový postoj nezaujal dokonce ani jediný s plejády pravicových ministrů zahraničí, kteří tento úřad u nás zastávali po listopadovém převratu. Pouze Česká televize jedním ze svých pořadů se o to, i když zatím nesměle, pokusila.

Vraždění neukrajinských občanů v bývalé Haliči a ve Volyni mělo srovnání s hrůzami, které nacisté uskutečňovali v Polsku a Bělorusku. Na snímcích, které si sami banderovští nacionalisté udělali, jsou - tělo ženy rozřezané pilou, uřezané hlavy polských mužů z Lipniků, zmrzačená těla z Katarinovky, svléknuté ženy pohybující se mezi banderovci majícími z jejich strachu veselí, aby některé z nich nakonec podřízli noži, atd. O zvěrstvech těchto lidských zrůd se nechce ani psát. Nedivme se, že ještě v průběhu války je najdeme v ukrajinské Grenadierdivision der SS, v jejichž řadách bojovali proti nastupující sovětské armádě a proti odbojovému hnutí a hnutí odporu na území, které ještě nebylo osvobozeno. Tak bojovali dokonce nejen proti polské Armii Ludowe, ale i proti Armii Krajowe, která byla ve službách Západu. Proto na rozdíl od nás Poláci protestovali. A tam nevládnou komunisté, to by už pan Petříček měl vědět, i to, že SS, jíž mnozí banderovci byli členy nebo s níž spolupracovali, byla v Norimberku odsouzena jako zločinecká organizace. A o tom rozhodovali soudci nejen ze Sovětského svazu, ale i z Británie, USA a Francie.

Jaroslav KOJZAR